Am I a person or a machine?

"I swear I recognize your breath. Memories like fingerprints are slowly raising." Eddie Vedder

Dech je pro mě strašně zvláštní věc. Proces. Nádech, výdech. Reflex. Povinnost. Když ho nemáš, tak pravděpodobně zemřeš, ale když ho máš, tak zemřeš jistojistě. Plácám. Když jsem začínala psát tenhle článek, tak jsem myslela, že budu psát o tom, jak jsem...thrilled! nenapadá mě český výraz...z filmu the imitaion game. Jenže. takových lidí jsou milióny, nejspíš...a co bych měla psát. Že mě to nějakým zvláštním způsobem zase hodilo k sobě samé? Že jsem na konci brečela? Že jsem o to víc sama? Že strašně obdivuju všechny, kteří se na tom filmu podíleli? Že nesnáším to, že ty lidi nikdy v životě nepotkám? Miluju ten film. Už v první minutě...ne, už když jsem viděla plakáty, tak jsem věděla, že budu unešená. A jo. Jenže...mají nás takhle ovlivňovat filmy? Máme pak žít na základě toho, že tohle se dělo v nějakým filmu a proto se teď chovám? Viděla jsem spoustu filmů. Vážně moc. A strašně mě ovlivnily, jsem přecitlivělá, totálně přejímavá všechno, co se děje kolem, i když to není realita..tím hůř! Jenže...co bych dělala bez filmů? Podle mě jsou to určitý mapy...v případě toho, že jsou zaolžený na skutečným životě někoho...formujou mě, utvářej moje názory na témata, kterým nerozumím, chvíli nemusím myslet na to, co se děje v mým životě....resp. spíš neděje a to je pro mě myslím v tuhle chvíli to nejpodstatnější. Úplně se ztotžním s postavami. A to je ono. Když film skončí, tak ve mě všechny pocity ještě dlouho trvají...někdy je to jen pět minut, někdy je to měsíc, rok...a já ten pocit miluju.Takže, díky zase. děkuju...je to skvělej film, dokonalej, dokonalý obsazení, cokoli...všechno na tom, se mi prostě vrylo do mě...a nejspíš to tam dlouho zůstane...jo.

Nic. Jdu to namalovat.