Lá la lá la.
jsem unavená. hladová a sama. takhle nějak jsem si představovala můj umírací monolog...a on přichází teď, v mých dvaceti letech. pravda, je to trochu šok. možná je to spíš k smíchu, teď, když jsem to napsala mi to přijde směšný, vážně. jenže, co s tím? What is the point? Má pro nás fakt někdo ten plán? Je osud? Poslouchám Munu, po dlouhý době, a zase se dostávám sama k sobě. Je mi mnohem líp, mnohem. I když, čím dál víc přemýšlím nad tím, co když máme vážně jen určitou dávku štěstí, která je vyčerpatelná? Stejně jako voda, stejně jako ropa, stejně jako...jídlo? Z nějakýho důvodu mi nechutná jíst, proto do sebe cpu něco, čemu se říká potraviny, abych tělo nějak nasytila...jenže není to ono, něco mi chybí, něco, co tělo potřebuje, ale já nevím, co to je...tak. to teď hledám. jak nějaká anorektička...vážně směšný.
Jsem zaseklá. v systému. v sobě. ve vztazích. v jídle. ve spánku. v mysli. v pokoji. ve strachu. a nevím, co s tím.
je jednoduchý zavřít očí
před tím, co je před tebou
jenže to co je v tobě
jen tak neschováš
každej v sobě máme
běsy, duchy, příšery
jen je pustit ven
a všichni budem zlí.
Žádné komentáře:
Okomentovat