Mantra

Sen, kterej se ti zdá, přehráváš si ho pořád Dokola. pak píšeš v půl druhý ráno někam na síť, kde najdeš všechno do maximálně pěti minut tvýho života. Úcta ke Slunci, který je nad námi. Himaláj? Ne, vobyčejný čechy, střed Evropy, to je tam, kde žiješ. Teď a tady. Spolu se všema bytostma kolem tebe. I když nevidíš, kde zrovna leží. Pod jakým stromkem. A kolik je? Všechno dobrý se děje do dvou ráno. Pak už musí bejt jen ticho. To božský, meditativní ticho. Myšlenky ti gradujou a bubny taky. Forever and ever and ever.

Buďme spolu. Žijme. Navždy. Šťastný a veselý.

Popelka, čistě racionální.

V podstatě, můj prozatímní život je o komplexech, o komplexech z toho jak vypadám, jak se chovám, jak reaguju, jak myslím, jak tančím, jak se učím, jak nesportuju, jak neustále něco organizuju, neustále plánuju, neustále něco řeším, rozebírám...mohla bych pokračovat....

Ale pak přijde ten moment. Kdy je ticho. V noci. Nebo večer a venku sněží. A já si řeknu, ale proč? Protože sebevědomí je to nejpodstatnější v ženském životě. Neustále ho řešíme. Neustále řešíme, proč ho některá má tolik i když nemá proč. Proč ho nemám zrovna já. Proč když už si myslíme, že ho máme, objeví se něco, nebo se ocitneme v nějaký situaci a naše "sebevědomí" se zbortí jako domeček z karet. Dá se někde sebevědomí koupit? Vyměnit? Kdo mi ho poskytne? Můj budoucí partner? Život? Zkušenosti?

Jako, kde je? Proč mě rodiče vychovávali v tom, že vlastně nic není úplně v pořádku, na všem se najde chyba, všichni jsou kritičtí a proto ty, musíš být taky kritická a hlavně sebekritická! Narodila jsem se jako první a rodiče tudíž plni síly a entusiasmu měli tu potřebu mě vychovávat intenzivně, přísně. Když se jim narodila další dcera už to bylo najednou jinak. Možná je fakt něco na tom komplexu nejstaršího, zodpovědnýho dítěte. 

Je to cesta. Je to proces. 

Jenže můžu já čekat na prince, když sama nejsem schopná být tou princeznou? :) V překladu to znamená, čekat na ideálního chlapa, kterej pravděpodobně stejně neexistuje, a nemít ráda sama sebe? 

Dostala jsem se úplně jinam, než jsem chtěla, když jsem psala nadpis,...ale to je život. 

Quand soudain, je me retourne, il se recule,
Et la foule vient me jeter entre ses bras

tak čau.