Totálně nemetaforickej příspěvek.

Problémem koncertů, jsou ty lidi. Mi znělo celou dobu v hlavě. Tolerance především? Houby leda! Chyba, že je teda ve mě? Jasně, fajn, vždycky si to můžeš pustit doma z repráků, jak nám radí jistý pan otec. Protože mi vadí, když se někdo opíjí, když kouří, když se motá mezi tančící a hýbající se lid, procpe se až před to pódium a tam ještě navíc vyřvává nějaký skřeky. (kdyby to alespoň bylo k Hýkalovi...ale to nee :)

Protože jsem se do toho nemohla dostat, protože jsem se nemohla koncentrovat, protože, když si o někom myslíte, že je alespoň trochu inteligentní a on vás přesvědčuje o tom, že fakt není, tak je to na houby. Přitom prej je to vždycky hezký! Jo, bude to hezký, až si na tu muziku v klidu v prostoru zaimprovizujem na sále.

Tak. Někdy příště. Možná. Díky vzdělanosti ...:):) za nima pudem. Spolu.

Mlha přede mnou mlha za mnou

Mám štěstí na anděly? Potichu tančí...

Když se rozhodnete přechytračit toho nahoře nebo okolnosti kolem....když se tak usilovně snažíte popřít něco, co se najednou samo nakonec objeví. Když se snažíte nepromarnit tu pravou chvíli a najednou je pryč. Když začnete věřit v něco, o čem si ostatní myslí, že nemá cenu. Když věříte, že se tohle všechno děje z nějakýho dobrýho důvodu. Když věříte, že to bude dobrý.

Tak pak přijde probuzení.

I popelka musela nakonec domů.

Tak čau.


http://www.youtube.com/watch?v=AGqIj8I6_0I&list=PLgVo8O57FJrQzt5JOFDi-vB6wRserp-HG

10 důvodů proč nemít děti.

Nejhorší věc, která mě zatím potkala byla ta, že když jsem se vrátila domů, otevřela dveře s očekáváním alespoň jednoho pozdravu, nic se nestalo. Na chodbě hořely svíčky, všude hezky útulno, ale beze mě. Nikdo mě nepozdravil a tady vážení, tady přísloví: ani pes po mě neštěkne je fakt slabý. Když "doma" všechno křičí: nejsi tu vítána. To je zatím ten nejhorší pocit na světě. Možná a snad je jen momentální, protože jestli tohle bude trvat už napořád, tak skončím na antidepresivech.

Často mě teď bolí u srdce. Možná duše. Která je...černá? Protože chodím do evang. kostela babi?

Možná mě bolí proto, že nedokážu odpustit. Nemůžu odpustit sama sobě, tudíž ani druhým. Jenže jde to odpustit? Teď to zní fakt pateticky. Jako z romááánu.

Geny se přenášejí a vždycky je něco spustí milí moji, tudíž, proto, přesně pro TOHLE nechci a nemůžu mít děti. Byla bych stejná jako Oni. I když nechci, tak k tomu směřuju a to je špatně. Proto budu sama. Protože se sama se sebou nedokážu smířit.


Když seš pod vodou, zpomalí se ti srdce.
Když máš strach, dech se ti zastaví.
Když seš naštvaná, dech se ti zrychlí.
Vydechuješ víc.
Když se směješ, těžko se dýchá.
Když seš šťastná, dech je hlubší.
Když dýcháš, nedýcháš doopravdy.
Nadechni se.

Pluje sám tmou.

Poslední dobou psaní celkově dost zanedbávám. Deník mi leží u postele snad od srpna - nepopsán. Blog mi nepřijde až tak důležitej. Myšlenky nestíhám kontrolovat, vybírat ty dobrý a pak je ještě někam poznamenat. Moje tělo není moje. Můj mozek je najednou jinej. Myšlenky jiný. .! Žiju v chaosu. Unavená a ucestovaná mám neustále pocit, že jedu ve vlaku, ze kterého nemůžu vystoupit, i když bych chtěla. Chtěla bych tam s ním být, ale nedokážu vystoupit. Je to tak.

Když jdu, tak se cejtim sama. To teď poslední dobou pořád. Najednou jsem šťastná jak blecha. Všechno kolem mě je barevný a pak najednou jako bych nic z toho nedokázala vidět.

Když jsem minulý týden šla ze školy, poprvé byla tma. Tma na Kladně je zvláštní. Po takový době světla a poznávání za světla najednou tma? Tísnivá a nebezpečná tma. To mi bylo obzvlášť samotno. Jen ty pouliční lampy tam byly se mnou a hrdinové schovaní za rohem. Uf bus už jede.

Když si rozpustím vlasy je mi dobře. Jako bych se objímala. Byla schovaná.

Potřebuju klid. Najednou jsem nějak víc senzitivní než normálně a to mi nedělá moc dobře na duši. Chybí mi podzim. Takovej ten můj Podzim.

Promiňte drazí příbuzní, že neumím být taková, jakou byste mě nejspíš chtěli.