the present is a gift

vše je tak, jak má být. you can have whatever you can dream of. DĚKUJU TI.

If you want me.

Just need a PERSON.

Dneska ve vlaku. Včera v koupelně. Dneska v tramvaji. Včera v posteli. Dneska v knihovně. Včera před domem. Teď a tady.

Remember who you are.

Lá la lá la.
jsem unavená. hladová a sama. takhle nějak jsem si představovala můj umírací monolog...a on přichází teď, v mých dvaceti letech. pravda, je to trochu šok. možná je to spíš k smíchu, teď, když jsem to napsala mi to přijde směšný, vážně. jenže, co s tím? What is the point? Má pro nás fakt někdo ten plán? Je osud? Poslouchám Munu, po dlouhý době, a zase se dostávám sama k sobě. Je mi mnohem líp, mnohem. I když, čím dál víc přemýšlím nad tím, co když máme vážně jen určitou dávku štěstí, která je vyčerpatelná? Stejně jako voda, stejně jako ropa, stejně jako...jídlo? Z nějakýho důvodu mi nechutná jíst, proto do sebe cpu něco, čemu se říká potraviny, abych tělo nějak nasytila...jenže není to ono, něco mi chybí, něco, co tělo potřebuje, ale já nevím, co to je...tak. to teď hledám. jak nějaká anorektička...vážně směšný.

Jsem zaseklá. v systému. v sobě. ve vztazích. v jídle. ve spánku. v mysli. v pokoji. ve strachu.  a nevím, co s tím.

je jednoduchý zavřít očí
před tím, co je před tebou
jenže to co je v tobě
jen tak neschováš

každej v sobě máme
běsy, duchy, příšery
jen je pustit ven
a všichni budem zlí.

Am I a person or a machine?

"I swear I recognize your breath. Memories like fingerprints are slowly raising." Eddie Vedder

Dech je pro mě strašně zvláštní věc. Proces. Nádech, výdech. Reflex. Povinnost. Když ho nemáš, tak pravděpodobně zemřeš, ale když ho máš, tak zemřeš jistojistě. Plácám. Když jsem začínala psát tenhle článek, tak jsem myslela, že budu psát o tom, jak jsem...thrilled! nenapadá mě český výraz...z filmu the imitaion game. Jenže. takových lidí jsou milióny, nejspíš...a co bych měla psát. Že mě to nějakým zvláštním způsobem zase hodilo k sobě samé? Že jsem na konci brečela? Že jsem o to víc sama? Že strašně obdivuju všechny, kteří se na tom filmu podíleli? Že nesnáším to, že ty lidi nikdy v životě nepotkám? Miluju ten film. Už v první minutě...ne, už když jsem viděla plakáty, tak jsem věděla, že budu unešená. A jo. Jenže...mají nás takhle ovlivňovat filmy? Máme pak žít na základě toho, že tohle se dělo v nějakým filmu a proto se teď chovám? Viděla jsem spoustu filmů. Vážně moc. A strašně mě ovlivnily, jsem přecitlivělá, totálně přejímavá všechno, co se děje kolem, i když to není realita..tím hůř! Jenže...co bych dělala bez filmů? Podle mě jsou to určitý mapy...v případě toho, že jsou zaolžený na skutečným životě někoho...formujou mě, utvářej moje názory na témata, kterým nerozumím, chvíli nemusím myslet na to, co se děje v mým životě....resp. spíš neděje a to je pro mě myslím v tuhle chvíli to nejpodstatnější. Úplně se ztotžním s postavami. A to je ono. Když film skončí, tak ve mě všechny pocity ještě dlouho trvají...někdy je to jen pět minut, někdy je to měsíc, rok...a já ten pocit miluju.Takže, díky zase. děkuju...je to skvělej film, dokonalej, dokonalý obsazení, cokoli...všechno na tom, se mi prostě vrylo do mě...a nejspíš to tam dlouho zůstane...jo.

Nic. Jdu to namalovat.

Milujme, co přichází?

Nejlíp se mi vždycky píše takhle k ránu. Mám ráda ty chvíle, kdy se všechno ztiší a zklidní, je tma a já můžu v klidu pracovat. Jenže, poslední dobou se tyhle hodiny staly spíš chvílí strachu a obav děsů a běsů a všechno je špatně. Naučit se radovat z malých věcí, říct si každý večer, co se za den odehrálo a mít z toho radost, hledat vesmír uvnitř sebe, boha uvnitř sebe, štěstí v daným okamžiku. V tuhle chvíli mi to všechno přijde jako něco, co nikdy nebudu mít, není to možný. Asi před týdnem jsem se dívala na jedno video o úzkostech, pán tam popisoval, co dělat když na vás jedna taková (úz)kůstka přijde. Vzpomněla jsem si na to před dvěma dny, když jsem se cejtila fakt zle a myslela...ZASE...že umřu nebo tak něco. Byly to asi čtyři body...a já si nemohla vzpomenout na ten nejdůležitější...a pak jsem na to zapomněla...jenže pak když jsem šla další večer po městě, byla tma a lampy svítily, já běžela do lékárny a nevěděla, jestli mají pořád otevřeno...a bylo mi zle...uf...tak jsem si VZPOMNĚLA...že při úzkosti musíš myslet na to, že ten stav přejde!

a to je ta pravda. jednou to přejde. a já zase vyhraju!

děkuju za všechno. vám, co jste kolem mě, ale já to nevidím. děkuju :)