Milujme, co přichází?

Nejlíp se mi vždycky píše takhle k ránu. Mám ráda ty chvíle, kdy se všechno ztiší a zklidní, je tma a já můžu v klidu pracovat. Jenže, poslední dobou se tyhle hodiny staly spíš chvílí strachu a obav děsů a běsů a všechno je špatně. Naučit se radovat z malých věcí, říct si každý večer, co se za den odehrálo a mít z toho radost, hledat vesmír uvnitř sebe, boha uvnitř sebe, štěstí v daným okamžiku. V tuhle chvíli mi to všechno přijde jako něco, co nikdy nebudu mít, není to možný. Asi před týdnem jsem se dívala na jedno video o úzkostech, pán tam popisoval, co dělat když na vás jedna taková (úz)kůstka přijde. Vzpomněla jsem si na to před dvěma dny, když jsem se cejtila fakt zle a myslela...ZASE...že umřu nebo tak něco. Byly to asi čtyři body...a já si nemohla vzpomenout na ten nejdůležitější...a pak jsem na to zapomněla...jenže pak když jsem šla další večer po městě, byla tma a lampy svítily, já běžela do lékárny a nevěděla, jestli mají pořád otevřeno...a bylo mi zle...uf...tak jsem si VZPOMNĚLA...že při úzkosti musíš myslet na to, že ten stav přejde!

a to je ta pravda. jednou to přejde. a já zase vyhraju!

děkuju za všechno. vám, co jste kolem mě, ale já to nevidím. děkuju :)