Poslední dobou psaní celkově dost zanedbávám. Deník mi leží u postele snad od srpna - nepopsán. Blog mi nepřijde až tak důležitej. Myšlenky nestíhám kontrolovat, vybírat ty dobrý a pak je ještě někam poznamenat. Moje tělo není moje. Můj mozek je najednou jinej. Myšlenky jiný. .! Žiju v chaosu. Unavená a ucestovaná mám neustále pocit, že jedu ve vlaku, ze kterého nemůžu vystoupit, i když bych chtěla. Chtěla bych tam s ním být, ale nedokážu vystoupit. Je to tak.
Když jdu, tak se cejtim sama. To teď poslední dobou pořád. Najednou jsem šťastná jak blecha. Všechno kolem mě je barevný a pak najednou jako bych nic z toho nedokázala vidět.
Když jsem minulý týden šla ze školy, poprvé byla tma. Tma na Kladně je zvláštní. Po takový době světla a poznávání za světla najednou tma? Tísnivá a nebezpečná tma. To mi bylo obzvlášť samotno. Jen ty pouliční lampy tam byly se mnou a hrdinové schovaní za rohem. Uf bus už jede.
Když si rozpustím vlasy je mi dobře. Jako bych se objímala. Byla schovaná.
Potřebuju klid. Najednou jsem nějak víc senzitivní než normálně a to mi nedělá moc dobře na duši. Chybí mi podzim. Takovej ten můj Podzim.
Promiňte drazí příbuzní, že neumím být taková, jakou byste mě nejspíš chtěli.
Žádné komentáře:
Okomentovat