Nejhorší věc, která mě zatím potkala byla ta, že když jsem se vrátila domů, otevřela dveře s očekáváním alespoň jednoho pozdravu, nic se nestalo. Na chodbě hořely svíčky, všude hezky útulno, ale beze mě. Nikdo mě nepozdravil a tady vážení, tady přísloví: ani pes po mě neštěkne je fakt slabý. Když "doma" všechno křičí: nejsi tu vítána. To je zatím ten nejhorší pocit na světě. Možná a snad je jen momentální, protože jestli tohle bude trvat už napořád, tak skončím na antidepresivech.
Často mě teď bolí u srdce. Možná duše. Která je...černá? Protože chodím do evang. kostela babi?
Možná mě bolí proto, že nedokážu odpustit. Nemůžu odpustit sama sobě, tudíž ani druhým. Jenže jde to odpustit? Teď to zní fakt pateticky. Jako z romááánu.
Geny se přenášejí a vždycky je něco spustí milí moji, tudíž, proto, přesně pro TOHLE nechci a nemůžu mít děti. Byla bych stejná jako Oni. I když nechci, tak k tomu směřuju a to je špatně. Proto budu sama. Protože se sama se sebou nedokážu smířit.
Když seš pod vodou, zpomalí se ti srdce.
Když máš strach, dech se ti zastaví.
Když seš naštvaná, dech se ti zrychlí.
Vydechuješ víc.
Když se směješ, těžko se dýchá.
Když seš šťastná, dech je hlubší.
Když dýcháš, nedýcháš doopravdy.
Nadechni se.
Žádné komentáře:
Okomentovat