Už od září mám jednou za čas fakt divnej stav duše. Vždycky to začne děsně nepříjemným pocitem - mrazením v těle. Pak zimnice...a najednou to začne. Myšlenky totálně negativní....rázová vlna. Nevím co s tím, a tak mi slzy jen tak tečou. Samy od sebe. Nejde to zastavit. Nevím proč. Musím něco dělat, hned. Jenže, když nejde myslet na nic jinýho...co mám jako sakra dělat? Co je tohle za poselství? Jasně, že se to vždycky dělo, když jsem byla někde sama. Měla jsem strach. Náhlej pocit samoty nebo co. Jenže teď je to i když jsem obklopená lidma, který znám od narození, děje se to tam, kde jsem prej doma. Noční jízda. Jako kdybych měla absťák nebo co. Po někom? Po něčem? Nejhorší na tom je, že nedokážu analyzovat, co se děje....proč se tak cejtim, nějakej jasnej, konrétní důvod. Prostě....náhle ležím mezi vším....a nevím co dál. Co mám dělat...jen jsem. Jedu v buse č. 179 a brečím. V uších muzika, která mi vždycky pomáhala...ale teď ani to ne...jen to spouští další slzy. Co když je to ten všechen pocit viny, co ve mě je? Jenže...je to možný? Abych ho měla tolik? A nad tim teď přemejšlim. Protože se pak všichni ptaj, co se mi děje...co se stalo? Někdo mi umřel? Ne...neumřel...někdo ti ublížil? Neublížil. Tak co s tím? A tohle se děje...a nejspíš dít bude...protože teď nemám žádnou jistotu. Nevím co se sebou.
Prej ,když na vteřinu víš, tak to k tobě mluví tvoje duše. To zjištění byl pro mě děsně zásadní okamžik, protože ten pocit, že vím. Mám vlastně děsně krátce. Možná začal ve stejný době, kdy mi začal ten totálně negativní pocit ve mně. Ve tmě. Já jsem se nikdy tmy nebála...ale teď najednou jo. Usínám za světla...i když mi nikdy nebylo příjemný. Nešlo spát. Jenže teď to fakt nejde nejde nejde. Pátá hodina ranní se stala desátou večerní. Nejspíš musím hodit restart.
Kouknout se na všechno z jinýho úhlu, perspektivy, najít ten novej, báječnej a pozitivní rozměr.
Žádné komentáře:
Okomentovat