Po probděný noci vstát v poledne, najíst se, oblíct se, jít ven, preventivně se alespoň dvakrát usmát. Překonat se a alespoň s někým chvíli mluvit, o tom, jak se mám fajn a že to vidím pozitivně ten život. Den uplyne a brzy se stmívá. Nějak to vždycky uteče rychle. Potom tma a koukání do papírů a svítící obrazovky do noci...spíš do rána a pak zuby, sprcha, postel, koukání do stropu, možná spánek? Jupí!
Takhle to teď mám. Nic se mě nedotýká, nic necejtim. Uprostřed hrudníku zeď. Vlastně kolem celýho těla, pevná, cihlová, nepropustná zeď. Potřeba řvát a křčet se většinou objeví tak kolem třetí ráno, když v bytě všichni spí :) Ať žije potlačování pocitů, vytěsňování a zapomínání!
Ale překonala jsem se. Jo. Veř tomu, že to má smysl. novej začátek
Žádné komentáře:
Okomentovat