Potřeba změny? Nutná!

Bylo to náhlý rozhodnutí, vyvolaný momentální

​ ​depresí, že jsem k ničemu, ​​nezvládám školu, nikoho nemám, jsem tlustá a sama atak...znáte to. Vždycky jednou na za čas mám takovej strašně intenzivní pocit, že musím něco změnit...někdy m​​i stačí jen přesunout kus nábytku, jindy musím někomu nutně říct, jak jsem ráda, že ho mám v životě, někdy potřebuju změnit účes,...jenže tentokrát to bylo jiný. Cítila jsem, že tohle bude velký, fatální a zoufalý a potřebný, že už to nejde jinak. Tak jsem to udělala. Podala jsem si přihlášku na školu, o který jsem snila už když jsem jako malá zpívala maličká su. Je to jednoduchý. Sedíte sama v pokoji, jsou asi tři ráno a vy si říkáte tak sakra, co teď mám dělat? Je to jen přihláška a konec konců na ty příjmačky vůbec jít nemusím. Jenže pak je najednou předposlední den podání přihlášky, vy sedíte opět tak v jednu ráno u počítače v Praze, potřbeujete potvrzení od doktora, kterej je úplně někde jinde a pravděpodobně spí a i když si opakujete už po padesátý: "je to jedno!" Tak se vám třesou ruce, protože je to šance jako bláázen! Vše vyřešeno, překonala jsem svůj stud a strach z neznámého prostředí a vydala se na polikliniku v Praze, nikoho neznajíc jsem prošla EKG oddělením, ve snaze najít nějakou normální praktickou lékařku a ejhle! Našla jsem jí, dokonce napůl homeopatku, která byla tak ochotná a skvělá, že mi to potvrzení dala. Bod první -> překonání se. Splněn! Dopis s přihláškou jsem tedy další den odevzdala na poštu, spolu s lékařským potvrzením i životopisem. Jo!

Následovalo dlouhé čekání, zdali mi opravdu přijde email, že přihlášku obdrželi. Přišel. Byla jsem zrovna u M. A měli jsme radost. Všichni.

Následovala příprava na první kolo, to znamená, že si přečtete ty všechny požadavky a moc jim nerozumíte. O mé přihlášce a chystané změně nikdo nevěděl, nechtěla jsem, aby to nikdo věděl a řekla ​​jsem to jen m., která mi pomohla vybrat text, připravit se a fakt do toho jít. děkuju ti. Asi týden před prvním kolem jsem četla jednu odbornou knížku za druhou, snažila se zapamatovat si těžkej a dlouhej text, kterej jsem si sama vybrala a snažila se přesvědčit sama sebe, že nedělám totální kravinu. A bylo to tady, den, kterej by měl zažít snad každej! Spala jsem úplně klidně, což se mi nestává. Ráno nasedla na tramvaj a vystoupila na Staroměstské. Teď ještě najít tu DAMU...Jo. Už tam někdo postává. Hm, budoucí spolužáci? Dobrý, nebudu nejstarší...Jdeme do "auly", kde nás uvítají a rozdělí do skupin, (mezitím se jeden kluk zeptá, zdali je možný přestoupit z oboru dramaťák na herectví, že si spletl přihlášku...-> nelze) jako první máme přednes textů. Tři milé ženy nás pokynou bychom si sedli do kroužku a představili se. Každej už v podstatě dělá dramaťák nebo učí někde v dětským domově nebo hraje v národním...fajn, říkám si v duchu, nemám tu co dělat. Poslední rok jsem jen seděla v knihách o kostech nebo svalech...Pak začneme přednášet své texty, je to podle abecedy, jdu jako předposlední. Většinou všichni mají známý monology. Achjo! Co když zapomenu text? Nikdo nebude znát tu předlohu. Jedna holka má dokonce svoje vlastní básně...?! Píšu si jako vždycky do deníku motlitbu a prosbu. Dej, abych byla šťastná. Je řada na mně. Iva Procházková, úryvek z knihy Nazí. Nezap​​omněla jsem. Nespletla jsem. Hlas se mi neklepal! Jó! Všichni se mě ptají ​​na předlohu. Variace textu jsem zvládlaa, snad. Následuje dlouháá pauza na oběd. Tak jedu domů, ostatní jdou asi někam do hospody. Nechci. V půl čtvrté už zase vysedám na Staroměstské, jsem unavená a nemůžu to s nikým sdílet. Zavedou nás do počítačové učebny, kde netušíme, co nás čeká. Písemná práce. Rozdají nám d​​va papíry - dvě lekce, které máme porovnat, napsat úvahu, jaké se zde užívají principy a která je dramatická a která né a proč. Dobře. Mám to. Psát mi moc nejde. Jsem dost stručná, všichni už pomalu mají tři strany...já jednu a čtvrt a mám pocit, že už nemám co říct. No nic. Co nadělám...odevzdávám a odcházím...volám m. a unavená usínám v posteli a díky tomu nestíhám vlak. Je to za mnou. Ta škola je úžasná a lidi ještě víc!

Výsledky měly být až za měsíc, jenže to je hodně dlouhá doba, stane se spousta věcí a mě se podařilo úplně zapomenout na to, že je najednou 20. února...vracela jsem se domů kolem třetí ráno, dobře naladěná koukám na mobil, kde je zpráva od k. "Gratuluju Kačí!", tak jsem se zasmála a řekla jsem si: "a k čemu?" a pak mi to došlo. Jsem ve druhém kole. Zaskákala jsem si na chodbě a ve výtahu a pak si spokojeně lehla do postele a usnula. A tak to je. V únoru zjistíte, že v dubnu jdete zase do té školy, zase uvidíte tu chodbu, zase jste o krůček blíž ke svému snu. Jenže to já jsem si neuvědomovala.