Cheesecake

A zazvonil zvonec, a pohádky byl KONEC. Konec se jmenovala jedna inscenace, kterou jsem viděla vloni na jedné divadelní přehlídce, stejně jako ten MŮJ dnešní konec ve mě vyvolala dost rozporuplné pocity.

Celou noc jsem nemohla spát. V osm ráno mě probudil telefon. V ulici, v ulici,...já jsem tady nový...a potřebuju. Potřebuju spát! Volal řidič. Psala jsem. Odepsal. Odjel. Přijel. Zavolala jsem. Odjeli jsme. Přijeli. Běžela jsem. Přišel. Předal. Odešel. Odběhla jsem. Odjela. Přijela. Odjela. Přijela. Vystoupila. Vybila se.

Jsem vybitá. Potřebuju nutně dobít, jak jsi to říkal? Pokoj je obří nabíječka a já teď jedu už jen na jednu červenou čárku. Vedle mě nikdo neleží, nedobíjím se. Jen se dál vybíjím. Protože se poslední dobou nechápeme, nedokážeme spolu vyjít, nedokážeme stejně uvažovat...nebo já nevím, co je špatně. Něco nefunguje a nevím co. Tak kdybys mi to třeba řekl. Budu ráda. Takže,...tohle není konec, že ne?

Nechci psát tvoje, nejsem ničí.