Moje milá Má

konečně, po dlouhý době, jsem si tančila sama v sobě. Navenek. Uvnitř. Sama sebou.

Je to krušný, život takový hnědovlasý,divný, přecitlivělý, dramatický 19-letý holky. Jo.

Dospělo to až k tomu, že člověk prostě tak nutně potřebuje fresh air, že v půl jedenáctý v noci vypadne ven, noc, mráz, kouř od pusy a světla pouličních lamp. Bohémský...nedovolený...lhostejný...trapný. Možná fakt pro někoho jako divný no. Pro mě je to teď normální stav duše, těla...a proto budu chodit na jógu. Konečně.

Mám takový vodní období...poslouchám vodní písničku....za poslední 4 dny jsem byla ve vodě v podstatě pořád...nebo jí pila...a v myšlenkách si tak pluju...celý jsem to zakončila rozhodnutím, že je fakt hustý rodit do vody. Tak tak. Vodě zdar!