Ale pak přijde ten moment. Kdy je ticho. V noci. Nebo večer a venku sněží. A já si řeknu, ale proč? Protože sebevědomí je to nejpodstatnější v ženském životě. Neustále ho řešíme. Neustále řešíme, proč ho některá má tolik i když nemá proč. Proč ho nemám zrovna já. Proč když už si myslíme, že ho máme, objeví se něco, nebo se ocitneme v nějaký situaci a naše "sebevědomí" se zbortí jako domeček z karet. Dá se někde sebevědomí koupit? Vyměnit? Kdo mi ho poskytne? Můj budoucí partner? Život? Zkušenosti?
Jako, kde je? Proč mě rodiče vychovávali v tom, že vlastně nic není úplně v pořádku, na všem se najde chyba, všichni jsou kritičtí a proto ty, musíš být taky kritická a hlavně sebekritická! Narodila jsem se jako první a rodiče tudíž plni síly a entusiasmu měli tu potřebu mě vychovávat intenzivně, přísně. Když se jim narodila další dcera už to bylo najednou jinak. Možná je fakt něco na tom komplexu nejstaršího, zodpovědnýho dítěte.
Je to cesta. Je to proces.
Jenže můžu já čekat na prince, když sama nejsem schopná být tou princeznou? :) V překladu to znamená, čekat na ideálního chlapa, kterej pravděpodobně stejně neexistuje, a nemít ráda sama sebe?
Dostala jsem se úplně jinam, než jsem chtěla, když jsem psala nadpis,...ale to je život.
Quand soudain, je me retourne, il se recule,
Et la foule vient me jeter entre ses bras
Žádné komentáře:
Okomentovat